Výběrová řízení
Informace o suplování
Žákovská knížka - Bakaláři
VytisknoutVytisknout

Výměnná stáž Voroněž, Rusko

 

Poznámky z Voroněže
 

Když jsem se dozvěděla, že pojedu do Ruska, konkrétně do Voroněže, byla má představa o tomto městě opravdu jen mlhavá. Uvědomila jsem si, že je to někde na jih od Moskvy, ale to bylo asi tak všechno…

Zato teď budu mít ve vzpomínkách moderní milionové město a hlavně lidi, kteří nás přivítali, pečovali o nás a věnovali se nám tak dobře, jak jen bylo v jejich silách. Už vím, že hlavním bohatstvím této oblasti je úrodná černozem a že má fakt barvu antracitu.


Na počest vítězství nad Litevci v r. 1620 postavili chrám, kolem kterého vznikl klášter Alexejovo-Akatov. Nyní je to ženský klášter.

Petr zde často pobýval a během jeho vlády se stala Voroněž nejvýznamnějším městem na jihu Ruska. Ačkoli Voroněž musela přepustit pozici nově budovanému Petrohradu, byla v roce 1711 ustavena sídlem Azovské gubernie a v roce 1725 přejmenovaná na Voroněžskou. 10. srpna 1773 postihl město velký požár, po němž bylo výrazně přebudováno.

V 19. století se rozvíjel průmysl, v této oblasti hlavně potravinářský. Voroněž byla totiž centrem úrodné černozemě; byly vybudovány mlýny a závody zpracovávající potraviny. V 70. letech předminulého století bylo město propojeno železnicí s Moskvou a Rostovem na Donu. Roku 1934 byla ustanovena nynější Voroněžská oblast.

Za druhé světové války byly po 212 dnů (od června 1942 do ledna 1943) sváděny o město a okolí těžké boje. Němci byli na výhodnějším vysokém pravém břehu, Sověti na levém, mnohem nevýhodnějším. Svoje město bránili za cenu mnoha životů a na památku těchto bojů je zničené torzo nemocnice ponecháno jako memento obrovského utrpení Voroněžců. Město bylo tehdy z velké části (92%) zničeno. Jen Stalingrad a Sevastopol byly na tom hůře. Bitvu o Voroněž srovnávají vojenští historikové jen se Stalingradskou.

V padesátých letech se podařilo město znovu postavit v předválečné podobě.

V roce 1957 bylo v souvislosti s výstavbou jaderné elektrárny založeno satelitní sídlo Novovoroněž, povýšené na město roku 1987.

Voroněž má 37 kostelů a tři pravoslavné kláštery. Z kostelů vyniká kostel Zvěstování Panny Marie (Blagoveščenskij) při klášteře sv. Mitrofana s ostatky tohoto světce. Je to třetí největší pravoslavný chrám v Rusku. Jeho výška je 85 m, nejvyšší bod 96 m a byl postaven v letech 1998-2009.


 

Dnes je město hlavním ekonomickým i administrativním centrem celé „Černozemě“. Nachází se tu 7 divadel, 12 kin a více než 40 vysokých škol, nespočetné množství středních škol, sídlí zde také Voroněžská státní univerzita. Na ní často absolvují jazykovou přípravu i zahraniční studenti z mnoha zemí. Voroněži se často říká „město studentů“ a je správním střediskem Voroněžské oblasti.

Ve Voroněži jsou závody na výrobu letadel, byl zde vyráběn i nadzvukový Tupolev Tu-144, obdoba západoevropského Concorde. Nedaleko od města se nachází, jak už jsem zmínila, Novovoroněžská jaderná elektrárna o pěti blocích. Město je také významným dopravním uzlem.

Město má významné a světoznámé rodáky, jako např. spisovatele Ivana Bunina, laureáta Nobelovy ceny za literaturu, kosmonauta Konstantina Feokistova, hudebníka Mstislava Rostropoviče, spisovatele Andreje Platonova… S Voroněží jsou také spjati spisovatelé A. Kolcov, I. S. Nikitin a básník Osip Mandelštam, pro kterého se Voroněž de facto stala místem vyhnanství, když v čase stalinských represí musel opustit Leningrad.

Až neuvěřitelně dojemný je pomník věrnému psu Bílému Bimovi, literárnímu a filmovému hrdinovi (film Belyj Bim-Čornoje ucho). Je to jediný pomník na světě postavený psovi a stojí před loutkovým divadlem zajímavého vzhledu. My, co pejsky máme a víme o jejich dobrotě, přítulnosti a věrnosti, to obzlášť chápeme. A po pravdě žádný turista neopomene pohladit po hlavě kovového Bima, ze kterého je cítit teplo a oddanost člověku.

Je těžké napsat o Voroněži stručně a zároveň trefně. Mé dříve téměř nulové znalosti se díky tamní návštěvě natolik rozšířily, že najednou tápu, co napsat, aby to bylo výstižné, abych nezapomněla zmínit něco nezbytného – tak silně na mě město zapůsobilo…

Vrátím se tedy k lidem nejbližším, k učitelům a jejich žákům.

Byli jsme hosty školy MOK 2, která se nachází sice na okraji města, ale snaží se o moderní vyučování a také o to, aby se žáci v ní dobře cítili. Metody se používají podobné jako u nás, to se dá říct i o technickém vybavení, které je ale větší a v každé třídě.

Čeho si návštěvník ihned po příchodu všimne, jsou uniformy s emblémem školy, které děti nosí. Opravdu roztomile vypadají v obleku takoví páťáci (učí se tu žáci od 1. do 11. třídy a patří k ní i MŠ) – oblek dodává klukům vážnosti. Občas kalhoty trochu vytírají podlahu, protože asi nejsou určeny jen na jeden rok, ale na serióznosti to neubírá i proto, že žáci nesou pod paží nějaké důležité složky – výraz obličeje nasvědčuje tomu, že se jedná o něco velevýznamného.

První překvapení ve škole: oslava Dne učitelů. U nás svátek, na který si dnes už skoro nikdo nevzpomene, zatímco tady má každý učitel v kabinetě spousty květů, dokonce i přání od rodičů…

V aule školy je oslava. Začíná pro nás dojemně, českou hymnou v podání ruských dětí. Je těžké ubránit se slzám. Na obrazovce se střídá všech cca 143 učitelů s přáním. Dokonce rodiče píší řediteli – vyjadřují se k významu učitelské profese a děkují mu za práci s dětmi. Děti předvádějí program na skoro profesionální úrovni (tančí, zpívají, recitují…). Takovou oslavu Dne učitelů jsme nikdy nezažili, já jsem pověřena říct na ní pár slov a je to pro mě nadlidský úkol, protože se mi dojetím svírá hrdlo a nedostává se mi slov…

Školu jsme navštívili ještě několikrát. Jsme v zemi, kde se evidentně nemusí šetřit ani elektřinou, ani plynem. Ve třídách je vedro, snad 28 stupňů, venku cca 2 stupně a přechody se rovnají změnám v sauně.

Žáci chodí do školy na dvě směny, protože je jich moc (cca 1200). I sobota je pracovním dnem, zato prázdniny jsou tříměsíční. Hodina trvá jen 40 minut.

Byla jsem v 10. třídě (jedenáctiletá školní docházka je ukončena maturitou) a mile mě překvapilo, co všechno vědí žáci o České republice, která má méně obyvatel než Moskva.

Znají jméno Jan Hus, ba dokonce vědí o odpustcích, vědí o tom, že u nás panovali Habsburkové, znají naše sportovce, skladatele…

Všichni nás srdečně vítají, zdraví, ruská pohostinnost v nás provokuje obžerství, všechno je nesmírně chutné, učitelé i žáci jsou k nám vstřícní a otevření… Naši návštěvu si tu cení a podle slov ředitele se děti doma chlubí, že „viděly Čechy“… Přece jen v těchto zeměpisných šířkách není k vidění tolik cizinců.

Setkáváme se i s žáky, kteří pobývali v Čechách na česko-ruském táboře a naučili se něco česky. Čtyři žáci z této školy dokonce již studují v Praze.

Na rozloučení nám připraví „ruský den“, kde máme možnost ochutnat ruské dobroty (bliny – cosi jako palačinky), různé druhy doma dělaných džemů, žádná éčka, bubliky (preclíky), čaj ze samovaru.

Škola má i „mateřinku“, takže její žáci mohou celé „mládí“ strávit v jedné líhni. Děti, roztomilé, nebojácné a milé jako všude na světě, nám dávají hádanky, předhánějí se v recitování, těší se z návštěvy.

Paní ředitelka nechce, abychom byli nečinní, a vymýšlí různé zajímavé aktivity. Pánové se naučili plést košíky, dámy si udělaly z vlny šperky, zabarvily svíčky a zkoušely dělat obrázky pomocí žehličky a voskových barev.

Další, Platonovovo gymnázium, nás vítá tradičním chlebem a solí v hale s množstvím živých květů a se skutečným zpěvem ptáků – je tam totiž velká voliéra. O všechno se starají děti.

Zaujalo mě malé muzeum spisovatele Andreje Platonova, o němž se v bývalém Sovětském svazu dlouho (až do Gorbačovovy „perestrojky“) nemluvilo: nebyl totalitní moci pohodlný, protože odkrýval problémy a negativní stránky budování nové společnosti po revoluci roku 1917.

Studenti tamního gymnázia vytvořili z různých objevených věcí 20. let spisovatelův pokoj, připravili informace o něm, doplnili je ukázkami z jeho děl a sami vystupují jako průvodci tímto malým muzeem, kde se konají četné konference, besedy…

Další naše hostitelské Kolcovovo gymnázium je zaměřené na cizí jazyky. Zase nás vítají vystoupení žáků, pak práce na PC, abychom si na vlastní kůži vyzkoušeli různé jazykové hry. Na prvém místě je angličtina, které mají gymnazisté i 10 hodin týdně, ale učí se i jiné cizí jazyky.

Milé bylo setkání s představiteli vedení města, s pracovníky Katedry slovanských jazyků Filologické fakulty Voroněžské univerzity, slavnostní přijetí rektorem Voroněžské univerzity. Na vysoké úrovni byly prohlídky města. Vysílalo se o nás v rozhlase, natáčela televize…

Náš program byl skutečně nabitý a odpočinout jsme si mohli jenom v autobusu při cestě do Podgorinského a Bobrovského okresu „nedaleko“ (asi 250 km) Voroněže. Tam jsem byla poprvé ve hřebčíně, kde chovají závodní plemenné koně i tažné koně do ruské „trojky“. Raritou bylo pro nás ochutnávání kysaného kobylího mléka, „kumysu“ – nápoje zdraví, pomocí kterého se léčí v nedalekém sanatoriu dokonce tuberkulóza. V obchodě není vůbec k dostání.

Představitelé historického města Bobrov nás vřele přijali a u stolu mezi řečí jsem se od šéfa okresu A.I. Balbekova dozvěděla, že na druhý den čekají návštěvu lékařů-ortopedů z Česka, kteří jim pomáhají při operacích různých endoprotéz, které kupují od firmy Beznoska z Kladna. Tak jsem se hrdě přihlásila, že právě já pocházím z tohoto města a vyslechla jsem si na výrobky této firmy jen samou chválu. Že uslyším v širé ruské lesostepi o Kladně v takové pozitivní souvislosti, to jsem skutečně nečekala.

Po návratu z Voroněže jsem se obrátila na firmu Beznoska, abych se dozvěděla podrobněji o této spolupráci. Paní Ing. Surmiková mi sdělila, že tam byli na pracovní cestě, konkrétně na ukázkových operacích v Regionální bobrovské nemocnici. Přes petrohradského distributora mají velice dobré kontakty s touto nemocnicí a zmíněná cesta byla již druhou během roku a půl. Dodávají tam endoprotézy kolenních a kyčelních kloubů. V Bobrovu chtějí vybudovat regionální pracoviště, kde by operace byly dostupné pro obyvatele celého regionu. Než začala spolupráce s firmou Beznoska, byli pacienti odkázáni jen na Moskvu, kde jsou tyto operace několikanásobně dražší a zároveň bylo velmi obtížné jak pro samotné pacienty, tak pro příbuzné, dopravit se do Moskvy.

Představitelé okresu se nám pochlubili ještě luxusním novým kulturním domem, kde nás uvítalo svým vystoupením kozácké bratrstvo, dále novou sportovní školou a zimním stadionem, kde se snaží už od dětství vychovávat špičkové sportovce. Zajímavě působila luxusní školka, pro nás nebývale velkých rozměrů.

Podgorinský okres má zase jiné zajímavosti. Např. novou školu za víc než 200 milionů rublů.

Pak jsme si měli prohlédnout cementárnu. Musím se přiznat, že to mě vůbec nelákalo. S  velkou nechutí jsem z okna autobusu sledovala okolní krajinu, a vtom jsem zahlédla impozantní šedooranžovou stavbu, kolem které jsem marně hledala haldy prachu. Stavba je skutečně moderní, dává práci lidem z okolí. Postavili ji Němci a majitelé jsou snad Dánové. Nevím, jak je to se záborem úrodné černozemě pod stavbou. Je pravda, že volných ploch je v Rusku asi dost. Mezi vesnicemi kontrastujícími svými dřevěnými, občas špatně udržovanými domky s moderními stavbami ,je široký prostor.

Na této projížďce jsme neviděli jen současnost. Neobvyklá byla návštěva v mužském klášteře v obci Belogorje. Připravili nám tam typické ruské jídlo v klášterní jídelně - „trapeze“. Při obědě nás sledovaly velké ikony svatých se staroslověnskými nápisy na zdi. Zopakovala jsem si tedy i staroslověnštinu, původní jazyk Slovanů, kterou jsem se kdysi na vysoké škole prokousávala, a zaníceně jsem teď v jídelně luštila jména svatých a texty z Bible.

Původní kostel při klášteře byl sice za bývalého režimu zničen, ale co zůstalo, je unikátní klášter pod zemí, vyrytý do křídy hříšnicí, která ve svém životě plném násilí, alkoholu a zloby padla až na dno a vyrývání kobek do křídy si určila jako své pokání. Sama našla pod zemí smrt. Měla pak pokračovatele a dnes je pod zemí několik stovek metrů chodeb, kde není žádné světlo, a návštěvníci si musí osvětlovat cestu tenoučkými voskovými svícemi. Nejtajemnější je Chrám Alexandra Něvského, patrona kláštera, kde uchovávají jeho ostatky. Na památku mi zůstane svícen v podobě malého chrámu, vyrytý do křídy dětmi, a posvěcený obrázek Alexandra Něvského, který nám dal mnich, otec Antipa, na šťastnou cestu. Ostatně při letu malými letadly jsme ho určitě i potřebovali, tak to házelo a nahánělo strach.

Ve Voroněži jsem viděla ještě jiné zajímavosti a samozřejmě ne všechno bylo ideální. Nejdůležitější je ale to, s čím jsem se chtěla podělit se čtenáři našich stránek – a to mi zůstane navždy v paměti. Rusko je země mnoha kontrastů, a když tam člověk pobývá, musí je prostě akceptovat a pro sebe si vybrat to, co ho obohatí. Problémy si stejně musí Rusové vyřešit sami.


 

Kladno, říjen 2013 PhDr. Zora Veselá


 


 

Použitá literatura: Wikipedie

Atlas, This city of Voronezh, Polaris 2013

Voronezh, Photograph Album, 2013

Bobrov, Vizitnaja kartočka, Voronež 2011


 


 


Belogorje - obed v klastere

Bily Bim, Cerne ucho

Bobrov - maly hokejista

Bobrov - skolka

Bobrov - sportovni skola

Bobrov - skolka

Bobrov. Ve skolce

Den ucitelu-Platonovovo g.

Drzi vrabcaci

Hrabe Orlov

Hrebcin - sane jsou pripraveny na zimu

Chrenovo - hrebcin

Klaster - ikona sv. Trojice

Kulturni dum, Podgornoje

Luxusni skolka v Bobrove

aktivity delegace ve skolce

hodina hudebni vychovy a literatury

interaktivni hodina

skolka

skolka

skolka

skolka

Deti maji ustlano.

Den ucitelu

Netradicni lavicka

Otec Antipa pred kridovou jeskyni

Petr I

platonovo gymnazium

vystoupeni kozackeho bratrstva

Pohled na Voronez

Pomnik, pripominajici Velkou vlasteneckou valku

Ruske lidove umeni

Skolni muzeum Platonova

Tichy Don

Voronez - Loutkove divadlo

Voronez -Blagovescensky chram




Novinky

Střední zdravotnická škola a Vyšší odborná škola zdravotnická Kladno
Kladno, Havířská 1141, 27201.
Tel.: +420 312 243 123 | e-mail: svzs@svzskladno.cz